Štěstí...

Dneska je mezinárodní den štěstí a tak jsem se rozhodla napsat článek právě na toto téma. Sedím na lavičce v parku. Sluníčko krásně svítí, ptáci zpívají a já koukám na veverku, která běhá od stromu k stromu a asi neví na který má vylézt. Když zvednu hlavu můj pohled upoutají koně pasoucí se v ohradě opodál. Zaposlouchávám se do veselého štěbetání ptactva a vím, že právě teď, v tuto chvíli jsem šťastná. Po velmi dlouhé době, ale nakonec přece. U každého z nás vyvolává pocit štěstí něco jiného. Kamarádi, rodina, příroda. Mám radost z toho, že jsou na světě ještě lidé, kterým stačí ke štěstí málo. Na co mít hromadu peněz, když ke štěstí stačí opravdu jen málo. Někomu stačí třeba jen sluníčko a hned je mu lépe :) Važme si proto maličkostí!

Soudíš, soudím, soudíme. Proč?

Dneska jsem zjistila, že spousta lidí mě bere jako odstrašující případ toho jak nechtějí dopadnout. Dokonce tím straší i své děti. Proč? Nejsem ani feťák, ani alkoholik! Jen jsem neměla v životě štěstí. Kdo ho v téhle době vlastně má? Proč soudíme lidi aniž bychom je znali? Aniž bychom věděli co prožili? Jak žijí? Jaké mají problémy? Soudíme, protože to dělají všichni. Soudíme, aniž bychom si to uvědomovali. Je to zvyk. Zlozvyk. Každý člověk se rodí rozdílný a pak se celý život snaží vypadat jako ostatní, jen aby nebyl souzen. Je to dobou. Světem. Lidi nás soudí, kvůli tomu co si oblékáme, kvůli tomu s kým chodíme, jak se chováme a v neposlední řadě i za to kdo jsme. Všichni tvrdí jak chtějí být originál a přitom jsou úplně stejní jako ostatní, jen kvůli tomu aby nebyli "divní". Ne. Lidi nejsou divní. To ten svět a celý život je divný. "VY SE MI SMĚJETE, ŽE JSEM JINÁ. JÁ SE SMĚJI VÁM, ŽE JSTE VŠICHNI STEJNÍ".