"Nech mě být!"
"Zbláznila ses?"
"Vůbec ne. Jen už mám plné zuby toho, jak čekám na něco, co se stejně jednou stane. Řekla bych, že už jsem všem otravovala život dost dlouho, ne?"
"Ale všichni dělají, co můžou aby tě udrželi naživu! Nemůžeš se jen tak zabít."
Najednou se předemnou rozbrečela, "Já vím. Nemůžu."
Chvíli mi to trvalo, ale pak mi to došlo. Ona už se o to pokusila.
Ahoj, takže nejdříve bych se chtěla omluvit za články, kterým jaksi schází diakritika. Jsem nucena již nějakou dobu psát z mpbilu a tak to tak prostě někdy vypadá.
A teď k meritu. Poslední dobou se toho na mě zase valí nějak moc. Je to bludný kruh - jídlo, rodina, škola, láska. Bohužel ani jednou z toho se mi vůbec nedaří dostat pod kontrolu.
JÍDLO - kapitola sama o sobě. Je to špatné. Nedaří se mi nějak normálně jíst, bohužel zjišťuji, že samotná to nezvládnu..
RODINA - hádky na denním pořádku. Ale kvůli takovým prkotinám. Jen chci aaby bylo v bytě čisto a dostanu vynadáno, proč tedy neuklidím sama. (Nevím, protože VY DVĚ se tady celý den válíte? Ale však já vím, vždyť je to vlastně v naprostém pořádku, když já jdu do školy, přijdu a uvařím vám, uklidím...)
ŠKOLA - další průšvih. Chtěla jsem se snažit a zládnout to, ale copak jsem mohla vědět, že se to všechno zas tak posere? (S prominutím)... Nemám šanci zvládat školu, protože můj mozek odmítá pracovat z nedostatku stravy. Nedivím se mu. Navíc se v té škole necítím vůbec dobře. Ty lidi a tak všechno... Ach jo..
LÁSKA - ano, každá se snažíme najít si toho svého božského. I já měla pocit, že jsem ho našla. Bohužel, čas ukazuje, že kamarádi jsou mu přednější. Snažila jsem se s tím něco udělat. Vysvětlit mu, co bychom mohli změnit aby měl náš vztah šanci gungovat. Mé prosby, ale vyslyšeny nebyli a tak, skoro po roce, bude asi konec...
ZDRAVÍ - anorexie mě zabíjí. Vím to, ale je tak těžké s tím něco udělat. Bojím se, co bude dál. Chvílemi si říkám, že to ještě zvládnu, ale pak... No, uvidíme.
Mějte se krásně,
Terezz
pondělí 28. září 2015
sobota 26. září 2015
Jsou veci, ktere me chladnou nenechaji...
Ucitelky zavadi v cim dal vice predmetech tema poruchy prijmu potravy. Opravdu miluju, kdyz se na toto tema zacne vyjadrovat slecna, ktera neumui ani spravne vyslovit slovo anorexie a zacnou z ni padat takove blaboly! Nejhorsi na tom je ten pocit, kdy vite, jak to ve skutecnosti je, ale oni nevedi nic. A vy mate chut vykriknout, ze to co prave rekla, je blbost a rict jak to mq byt spravne, jelikoz jste se s tim setkali. Ale drzite hubu protoze nechcete aby to vedeli. Ale nejhorsi na tom je, ze kdyz se rekne anorexie, kazdy si vybavi vychrtlou divku z fotky, kterou videl nekde na internetu. Jenze takove holky potkate leda v nemocnici, kde bojuji o zivot. Takze... na cloveku nemusite PpP vubec poznat. Umime to skvele schovavat, opravdu. Umime predstirat, ze jsme snedli jidlo, ktere jsme meli na taliri a pritom jsme do sebe nedostali ani sousto. U teto nemoci jede fantasie na plne obratky, da se dokonce rici, ze pokud jde o jidlo jsme schopne vymyslet i tu nejsilenejsi vymluvu nebo napad, abychom se ho zbavili. Navic, holka, ktera zacne hubnout na 120kg se nikdy nemuze dostat na tak nizkou vahu jako holka, ktera zacala hubnout na 50kg. Neni to mozne, jeji telo by to nevydrzelo. Nebo clovek prozije tak silny metabolicky rozvrat, ze se mu uplne zastavi metabolismus a nezhubne uz ani kilo. Dalsi priklad-otoky zpusobene zadrzovanim vody, protoze divka zvraci a uziva nadmerne mnozstvi projimadel. Jasne, ze potom nevypaa jako vychrtlina, ale znamena to snad, ze nema PPP???
Jiste, ze ne.
A tak vas prosim, az budete priste zpracovavat nejaky referat, ci jen o urcite veci hovorit, tak se prosim zamyslete nad tim, co z vas vypadne.
Dekuji, Terezz
Jiste, ze ne.
A tak vas prosim, az budete priste zpracovavat nejaky referat, ci jen o urcite veci hovorit, tak se prosim zamyslete nad tim, co z vas vypadne.
Dekuji, Terezz
středa 16. září 2015
Docela slušný mozkový výlev...
Říká se, že zlé královny jsou jen princezny, které nikdy nebyli zachráněny. Naprosto s tímto tvrzením souhlasím. Žádný člověk se nerodí zlý. Zlo je v lidech vytvářeno... Vlastně se ani nedivím všem těm lidem, kteří ukončili svůj život mladí. Bráním se použití slovního výrazu "zemřít předčasně". Věřím, že nic jako brzká smrt není. Lidé umírají přesně ve chvíli, kdy mají a to i v případě, že se o život připravili sami. Začala jsem zhruba před rokem věřit, že se věci dějí z určitého důvodu a že jsou přesne tak, jak je to správné.
Sebevrahy jsem nikdy nedokázala odsuzovat a to i přesto, ze jsedost dlouhou dobu silně ovlivňovánaosobou která takovými lidmi silně pohrdala. Vždy s odporem tvrdil, že nechápe, proč se někteří lidé tak moc snaží těm nešťastným duším pomoci a celé hodiny je přemlouvají aby slezli z toho mostu na kterém stojí. "Je to hovadina. Když jsou blbí, tak ať skočí. Já bych je nechal. O pitomce míň" říkával zhnuseně. Jakoby v tu chvíli mluvil o nějakém hmyzu. O něčem ohavném. O něčem co si nezaslouží nic víc než zašlápnout. Nechápala jsem ho. Copak je tak těžké přijmout, že někteří lidé cítí natolik silnou bolest, že už s ní nechtějí dál žít a bojovat a je jedno jestli fyzickou či psychickou?
Řekněme si to narovinu. Tak docela normální jsem nikdy nebyla a ani nebudu. V mém životě se střídají dvě hlavní období. To, ve kterém se za své "nemoci" absolutně nestydím a naopak je beru jako přednosti a pak to, ve kterém jsem v depresích a s polštářem přitisknutým k hrudi a s rozmazaným makeupem, který by mi mohl závidět i Joker se smiřuji s tím, že budu jednou ve svěrací kazajce převezena do psychiatrické léčebny...
Strašně nenávidím, když se na veřejnosti projeví jakákoliv moje slabost. Nesnáším , když působím slabá. Nechci, aby mě lidé tak viděli. Nechci, aby mě litovali. Záleží mi na tom, co si o mě lidé myslí, i když jsou naprosto cizí. Pitomý vzorce chování! Je strašné jak moc fungují. A tak si nakonec v rámci svého zdlouhavého přemýšlení musím přiznat, že to z čeho mam ve skutečnosti strach jsem beztak jen já samotná. Bojím se sama sebe! No, nejsem magor? Mám strach ze svých slabostí a chyb a tak se raději snažím vyhýbat lidem, kteří by mohli na mé chyby upozornit...
Sebevrahy jsem nikdy nedokázala odsuzovat a to i přesto, ze jsedost dlouhou dobu silně ovlivňovánaosobou která takovými lidmi silně pohrdala. Vždy s odporem tvrdil, že nechápe, proč se někteří lidé tak moc snaží těm nešťastným duším pomoci a celé hodiny je přemlouvají aby slezli z toho mostu na kterém stojí. "Je to hovadina. Když jsou blbí, tak ať skočí. Já bych je nechal. O pitomce míň" říkával zhnuseně. Jakoby v tu chvíli mluvil o nějakém hmyzu. O něčem ohavném. O něčem co si nezaslouží nic víc než zašlápnout. Nechápala jsem ho. Copak je tak těžké přijmout, že někteří lidé cítí natolik silnou bolest, že už s ní nechtějí dál žít a bojovat a je jedno jestli fyzickou či psychickou?
Řekněme si to narovinu. Tak docela normální jsem nikdy nebyla a ani nebudu. V mém životě se střídají dvě hlavní období. To, ve kterém se za své "nemoci" absolutně nestydím a naopak je beru jako přednosti a pak to, ve kterém jsem v depresích a s polštářem přitisknutým k hrudi a s rozmazaným makeupem, který by mi mohl závidět i Joker se smiřuji s tím, že budu jednou ve svěrací kazajce převezena do psychiatrické léčebny...
Strašně nenávidím, když se na veřejnosti projeví jakákoliv moje slabost. Nesnáším , když působím slabá. Nechci, aby mě lidé tak viděli. Nechci, aby mě litovali. Záleží mi na tom, co si o mě lidé myslí, i když jsou naprosto cizí. Pitomý vzorce chování! Je strašné jak moc fungují. A tak si nakonec v rámci svého zdlouhavého přemýšlení musím přiznat, že to z čeho mam ve skutečnosti strach jsem beztak jen já samotná. Bojím se sama sebe! No, nejsem magor? Mám strach ze svých slabostí a chyb a tak se raději snažím vyhýbat lidem, kteří by mohli na mé chyby upozornit...
čtvrtek 16. července 2015
Ideál Krásy...
Položme si otázku: Kdo by nechtěl vypadat tak krásně jako modelky na titulních stránkách časopisů? Jsou krásné, mají krásně opálená těla, obličej bez jediného pupínku a především mají krásně štíhlá těla.
Většina žen nasadí dietu, začne pilně cvičit a chodit do solária. A pak čekají na výsledek. Za pár týdnů si položí otázku: Proč se nic neděje? Proč stále nevypadám tak dokonale?? Rozhodnou se tedy, že přestanou jíst úplně anebo jen v malém množství. Začíná to tak, že shodíme jedno kilo, dvě, tři, pět kil... Každý si toho všimne a chválí nás, jak jsme zhubly, a to se nám líbí. Tak pořád hubneme dál, až začínají přicházet první problémy. Například se nám vytratí menstruace. To je dobrý důvod přestat s hubnutím ne? Ale ne, ty už jsi posedlá. Gratuluji, vítej ve světě kde vládne Ana.
Po každém jídle utíkáme do koupelny, abychom se mohly zvážit. Když náhodou zjistíme, že jsme přibraly půl kilogramu, běžíme do lékárny pro projímadlo. Když přijdeme domů, rychle rozbalíme krabičku, otevřeme lahvičku s projímadlem a hned se napijeme. Když máme pocit, že máme stále plný žaludek, pro jistotu si strčíme něco do krku. Nechutné, ale přesto to jsou některé z nás schopny udělat.
Vraťme se na chvilku do historie. Co třeba soška Věstonické Venuše? Byla to pořádná žena "krev a mlíko". Ještě nedávno byla mola na módních přehlídkách plná vyhublých modelek. Tento trend odstartovala v 60. letech modelka Twiggy. Měřila 169 cm a vážila jen 41 kilogramů. Spočítejme, kolik mladých lidí umírá na anorexii nebo bulimii? Některé modelky umírají přímo na molech na selhání srdce. Kdo vymyslel ty ideální míry 90-60-90? Proč to nikdo nedokáže zastavit?
Vraťme se ke krásným modelkám z titulních stran časopisů. Mladé holky by si měly uvědomit, že žijeme ve 21. století a máme tady moderní techniku. Fotky modelek jsou upravovány v počítači, díky tomu můžou udělat z normální ženy úplnou sexbombu. Například změní barvu pleti, uberou kilogramy, přibarví vlasy, vyhladí pleť atd.
Kdo podporuje anorexii?
Za prvé módní návrháři. Když se dívka nevejde do určité velikosti (34), je označována za tlustou a doporučuje se jí, aby zhubla. Zoufalá dívka začne hubnout, aby mohla vystupovat na mole.
Za druhé muži. Také muži mohou svými poznámkami dohnat dívku či ženu k anorexii nebo bulimii. Pamatujte, mentální anorexie nebo bulimie jsou psychické nemoci, jež se dají vyléčit jenom na povrchu, ale zůstanou v nás napořád. A už navždycky hrozí recidiva nemoci. Stačí jedna špatná poznámka a ten zlý kolotoč nemoci a hospitalizací se rozjede naplno znovu. Proto všechny prosím, vyhněte se Mentální anorexii! Je to zrůda...
Většina žen nasadí dietu, začne pilně cvičit a chodit do solária. A pak čekají na výsledek. Za pár týdnů si položí otázku: Proč se nic neděje? Proč stále nevypadám tak dokonale?? Rozhodnou se tedy, že přestanou jíst úplně anebo jen v malém množství. Začíná to tak, že shodíme jedno kilo, dvě, tři, pět kil... Každý si toho všimne a chválí nás, jak jsme zhubly, a to se nám líbí. Tak pořád hubneme dál, až začínají přicházet první problémy. Například se nám vytratí menstruace. To je dobrý důvod přestat s hubnutím ne? Ale ne, ty už jsi posedlá. Gratuluji, vítej ve světě kde vládne Ana.
Po každém jídle utíkáme do koupelny, abychom se mohly zvážit. Když náhodou zjistíme, že jsme přibraly půl kilogramu, běžíme do lékárny pro projímadlo. Když přijdeme domů, rychle rozbalíme krabičku, otevřeme lahvičku s projímadlem a hned se napijeme. Když máme pocit, že máme stále plný žaludek, pro jistotu si strčíme něco do krku. Nechutné, ale přesto to jsou některé z nás schopny udělat.
Vraťme se na chvilku do historie. Co třeba soška Věstonické Venuše? Byla to pořádná žena "krev a mlíko". Ještě nedávno byla mola na módních přehlídkách plná vyhublých modelek. Tento trend odstartovala v 60. letech modelka Twiggy. Měřila 169 cm a vážila jen 41 kilogramů. Spočítejme, kolik mladých lidí umírá na anorexii nebo bulimii? Některé modelky umírají přímo na molech na selhání srdce. Kdo vymyslel ty ideální míry 90-60-90? Proč to nikdo nedokáže zastavit?
Vraťme se ke krásným modelkám z titulních stran časopisů. Mladé holky by si měly uvědomit, že žijeme ve 21. století a máme tady moderní techniku. Fotky modelek jsou upravovány v počítači, díky tomu můžou udělat z normální ženy úplnou sexbombu. Například změní barvu pleti, uberou kilogramy, přibarví vlasy, vyhladí pleť atd.
Kdo podporuje anorexii?
Za prvé módní návrháři. Když se dívka nevejde do určité velikosti (34), je označována za tlustou a doporučuje se jí, aby zhubla. Zoufalá dívka začne hubnout, aby mohla vystupovat na mole.
Za druhé muži. Také muži mohou svými poznámkami dohnat dívku či ženu k anorexii nebo bulimii. Pamatujte, mentální anorexie nebo bulimie jsou psychické nemoci, jež se dají vyléčit jenom na povrchu, ale zůstanou v nás napořád. A už navždycky hrozí recidiva nemoci. Stačí jedna špatná poznámka a ten zlý kolotoč nemoci a hospitalizací se rozjede naplno znovu. Proto všechny prosím, vyhněte se Mentální anorexii! Je to zrůda...
neděle 7. června 2015
Co by, kdyby...
Včera jsem byla s kamarádkou v klubu. Popíjeli jsme, kouřili a já jsem se každou chvilku v mysli vzdalovala do určitých úvah. Do minulosti. S Terezkou jsme začali fantazírovat. Přemýšlela jsem jaké by to bylo, kdyby to tenkrát dopadlo všechno úplně jinak.
Byl listopad 2012 a já jsem byla přemístěna z Dětského domova k mamce. Tím začíná ovšem jiná kapitola. My se pojďme zaměřit na to co se vůbec nestalo, ale co se stát mohlo.
Moje nejdražší teta H. pro mě chtěla vždycky jenom to nejlepší. Jenže já v té době byla prostě roozjařený puberťák. Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí a že nikoho nepotřebuji a podobné kecy. Prostě období velkého vzdoru. Asi každý jsme si tím prošel.
Myslím, že kdybych tenkrát nebyla taková mohla jsem žít naprosto jiný život.
Občas si představuji jaké by to bylo. H. je moc hodná. Je to taková moje maminka, která je víc maminka než moje vlastní máma. Ano, přiznávám, je to složitější. Ve zkratce. Je to mamka, kterou jsem nikdy neměla. Tím ovšem nechci být nijak zlá na mojí vlastní maminku. To ona mě porodila a za to jsem jí vděčná. Bohužel od jisté doby prostě není mateřský typ. Má spoustu svých problémů. Po návratu k ní mi začali docela krušné chvilky, ale o tom teď mluvit nechci. Prostě a jednoduše. S mojí biologickou maminkou už jsme nikdy nedokázali navázat vztah maminka-dcera. Myslím, že jsme tak na úrovni kamarádek. Možná ani tam ne. Občas spolu vyjdeme, ale to je asi tak vše.
Kdyby tenkrát vyšla pěstounská péče, byla bych teď úplně někde jinde než jsem. Myslím, že bych neměla šanci spadnout do depresí, úzkostí ani do mentální anorexie. Jsem přesvědšená, že bych byla šťastná a neměla bych k žádné z psychických chorob předpoklady. Asi bych chodila s Terezkou do třídy. Příští rok bych maturovala. Měla bych okolo sebe bezkonfliktní prostředí. Určitě bych byla jiná. S Terkou by jsme chodili o víkendech pařit a byla bych i blízko lidem z Brna. Měla bych u sebe H., já vím, že jsem jí hodně ublížila. Nebyla jsem na ní v mém pubertálním rozladění moc přijemná ani hodná. Ale ona mi myslím, všchno odpustila. Jistě, do dneška na spoustu věcí vzpomínáme, když jezdím k ní na návštěvy. Ještě pořád jí mám co dovysvětlovat. Ona je pro mě velkým vzorem. Opravdu. A jednou, jednou bych chtěla být jako ona. Nekonečný optimista. Párkrát jsem jí zažila v situacích kdy jí tedy do smíchu nebylo. A veřte, že příjemné to nebylo. To potom doopravdy není ona. Mám jí strašně moc ráda. A jsem ráda za to, že s ní můžu trávit čas a že si k sobě pořád dokážeme najít cestičku. Jistě, tím, že nám to nevyšlo a vidíme se jednou za rok jsme už obě jiné, ale přitom pořád tak stejné..
Jak to zakončit? Jsem vděčná osudu, že nás dvě svedl dohromady. Opravdu.
Moje nejdražší teta H. pro mě chtěla vždycky jenom to nejlepší. Jenže já v té době byla prostě roozjařený puberťák. Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí a že nikoho nepotřebuji a podobné kecy. Prostě období velkého vzdoru. Asi každý jsme si tím prošel.
Myslím, že kdybych tenkrát nebyla taková mohla jsem žít naprosto jiný život.
Kdyby tenkrát vyšla pěstounská péče, byla bych teď úplně někde jinde než jsem. Myslím, že bych neměla šanci spadnout do depresí, úzkostí ani do mentální anorexie. Jsem přesvědšená, že bych byla šťastná a neměla bych k žádné z psychických chorob předpoklady. Asi bych chodila s Terezkou do třídy. Příští rok bych maturovala. Měla bych okolo sebe bezkonfliktní prostředí. Určitě bych byla jiná. S Terkou by jsme chodili o víkendech pařit a byla bych i blízko lidem z Brna. Měla bych u sebe H., já vím, že jsem jí hodně ublížila. Nebyla jsem na ní v mém pubertálním rozladění moc přijemná ani hodná. Ale ona mi myslím, všchno odpustila. Jistě, do dneška na spoustu věcí vzpomínáme, když jezdím k ní na návštěvy. Ještě pořád jí mám co dovysvětlovat. Ona je pro mě velkým vzorem. Opravdu. A jednou, jednou bych chtěla být jako ona. Nekonečný optimista. Párkrát jsem jí zažila v situacích kdy jí tedy do smíchu nebylo. A veřte, že příjemné to nebylo. To potom doopravdy není ona. Mám jí strašně moc ráda. A jsem ráda za to, že s ní můžu trávit čas a že si k sobě pořád dokážeme najít cestičku. Jistě, tím, že nám to nevyšlo a vidíme se jednou za rok jsme už obě jiné, ale přitom pořád tak stejné..
Jak to zakončit? Jsem vděčná osudu, že nás dvě svedl dohromady. Opravdu.
KDO JSEM??
Ahoj. Rozhodla jsem se napsat další článek v němž se hodlám zaměřit na to, kdo vlastně jsem.
1) Jmenuji se Tereza.
2) Nesnáším, když mě někdo tak oslovuje.
3) Říkám si Terezz.
4) Miluji Anime.
5) Nesnáším tupé lidi.
6) A faleš.
7) Nenávídím pomluvy.
8) A přetvářku.
9) A přitom se někdy musím tvářit, jak je všechno skvělé, i když není.
10) Tak dlouho jsem se tvářila jak je všechno v pořádku, až jsem tomu málem uvěřila.
11) Teď, právě v tuhle chvíli, jsem šťastná.
12) Jsem s lidmi se kterými jsem opravdu ráda a opravdu a upřímně šťastná.
13) Občas se podezírám z alkoholismu.
14) Miluji noční procházky. Proč? Asi proto, že v ulicích v noci moc lidí není.
15) Občas dělám věci, které bych dělat neměla.
16) Špatné věci.
17) Trpím mentální anorexií.
18) A úzkostně-depresivní poruchou.
19) Poslouchám kolem 100 interpretů.
20) Občas si protiřečím.
21) Byla jsem hospitalizována na psychiatrické klinice.
22) Od jisté doby se zajímám o psychologii.
23) A filosofii.
24) Žít a nefilosofovat je jako mít celý život zavřené oči a nikdy se je ani nepokusit otevřít.
25) Ráda píšu.
26) Jsem ráda, že už zase dokážu číst a psát. V nejhorší fázi depresí to totiž nedokážete.
27) Jak mě psaní chybělo!
28) Ráda i čtu.
29) Mezi moje nejoblíbenější autory patří: Lustig, Kafka, Nietszche, Ajtmatov, Bukowski..
30) Jedna rada: Pokud jste na pokraji zhroucení nečtěte Nietszcheho...
31) Dělám si co chci.
32) Jsem snílek.
33) Miluji lyžování.
34) A bruslení.
35) Chci změnit svět.
36) Chci pomáhat nějak významně lidem.
37) Mám ráda horory. Ani nevím proč.
38) Nejoblíbenější film? Sala samobojcow.
39) Potom asi: Veronika se rozhodla zemřít.
40) A samozdřejmě Hvězdy nám nepřáli.
41) Jednou budu bydlet na Moravě.
42) Budu mít spoustu dětí.
43) A půlkilometrovou zahradu.
44) Velkého psa.
45) Mám ráda černou barvu.
46) Snažím se postupně propracovat k vegetariánství a poté se chci stát veganem.
47) Hrozně ráda vařím.
48) Když jsem byla malá chtěla jsem být modelka.
49) Potom herečka a nakonec zdravotní sestra.
50) Jednou ze mě bude zdravotní sestra!
51) Já to dokážu!!
52) Jednou budu mít dceru, která se bude jmenovat buď Karolínka nebo Rozárka.
53) Nebo Hedvika.
54) Mám jizvy, na které tedy nejsem pyšná, od sebepoškozování.
55) Občas trpím nespavostí.
56) To potom vypiju litry kafe, abych se vůbec udržela při životě.
57) Do toho vypiju vždycky pár energetických nápojů..
58) Divím se, že mě to ještě nezabilo..
59) Mám zkreslené vnímání - nevidím se tak jak doopravdy vypadám..
60) A myslím, že by to pro teď už stačilo.
2) Nesnáším, když mě někdo tak oslovuje.
3) Říkám si Terezz.
4) Miluji Anime.
5) Nesnáším tupé lidi.
6) A faleš.
7) Nenávídím pomluvy.
8) A přetvářku.
9) A přitom se někdy musím tvářit, jak je všechno skvělé, i když není.
10) Tak dlouho jsem se tvářila jak je všechno v pořádku, až jsem tomu málem uvěřila.
11) Teď, právě v tuhle chvíli, jsem šťastná.
12) Jsem s lidmi se kterými jsem opravdu ráda a opravdu a upřímně šťastná.
13) Občas se podezírám z alkoholismu.
14) Miluji noční procházky. Proč? Asi proto, že v ulicích v noci moc lidí není.
15) Občas dělám věci, které bych dělat neměla.
16) Špatné věci.
17) Trpím mentální anorexií.
18) A úzkostně-depresivní poruchou.
19) Poslouchám kolem 100 interpretů.
20) Občas si protiřečím.
21) Byla jsem hospitalizována na psychiatrické klinice.
22) Od jisté doby se zajímám o psychologii.
23) A filosofii.
24) Žít a nefilosofovat je jako mít celý život zavřené oči a nikdy se je ani nepokusit otevřít.
25) Ráda píšu.
26) Jsem ráda, že už zase dokážu číst a psát. V nejhorší fázi depresí to totiž nedokážete.
27) Jak mě psaní chybělo!
28) Ráda i čtu.
29) Mezi moje nejoblíbenější autory patří: Lustig, Kafka, Nietszche, Ajtmatov, Bukowski..
30) Jedna rada: Pokud jste na pokraji zhroucení nečtěte Nietszcheho...
31) Dělám si co chci.
32) Jsem snílek.
33) Miluji lyžování.
34) A bruslení.
35) Chci změnit svět.
36) Chci pomáhat nějak významně lidem.
37) Mám ráda horory. Ani nevím proč.
38) Nejoblíbenější film? Sala samobojcow.
39) Potom asi: Veronika se rozhodla zemřít.
40) A samozdřejmě Hvězdy nám nepřáli.
41) Jednou budu bydlet na Moravě.
42) Budu mít spoustu dětí.
43) A půlkilometrovou zahradu.
44) Velkého psa.
45) Mám ráda černou barvu.
46) Snažím se postupně propracovat k vegetariánství a poté se chci stát veganem.
47) Hrozně ráda vařím.
48) Když jsem byla malá chtěla jsem být modelka.
49) Potom herečka a nakonec zdravotní sestra.
50) Jednou ze mě bude zdravotní sestra!
51) Já to dokážu!!
52) Jednou budu mít dceru, která se bude jmenovat buď Karolínka nebo Rozárka.
53) Nebo Hedvika.
54) Mám jizvy, na které tedy nejsem pyšná, od sebepoškozování.
55) Občas trpím nespavostí.
56) To potom vypiju litry kafe, abych se vůbec udržela při životě.
57) Do toho vypiju vždycky pár energetických nápojů..
58) Divím se, že mě to ještě nezabilo..
59) Mám zkreslené vnímání - nevidím se tak jak doopravdy vypadám..
60) A myslím, že by to pro teď už stačilo.
úterý 28. dubna 2015
Dětská psychiatrická klinika, oddělení 21
Na blogu mé nejlepší kamarádky jsem našla článek na toto téma. Tento článek jsem chtěla napsat už více než před měsícem, ale pořád jsem nevěděla jak ho napsat. Tak se o to alespoň pokusím :) 
Ano, bohužel (nebo bohudík?) i toto místo patří do mé minulosti. V září 2013 jsem byla přijata na Psychiatrickou kliniku fakultní nemocnice v Brně. Strávila jsem tam pět týdnů. Na den kdy jsem tam nastupovala asi nikdy v životě nezapomenu. Nejdříve jsem musela projít přes chirurgii, následně krizové centrum a poté se rozhodlo, že si mě nechají na dětském psychiatrickém oddělení. Celý tenhle kolotoč obcházení doktorů trval tři hodiny. Podstoupila jsem přijímací vyšetření, teta a paní ze sociálky vyplnili přijímací papíry a bylo to. Byla jsem v pasti. Zabavili mi cigarety, zapalovač i nůžtičky na nehty. Dokonce i obyčejnou tužku, řekli, že je moc ořezaná :D. Bylo osm večer a sestra mě zavedla na pokoj, ukázala na postel, která měla být odteď moje a odešla. Jediné na co jsem ve svém zoufalství ještě našla sílu bylo si sednout a brečet. Po chvíli se vrátila sestra se slovy:"nebreč, tohle přece není vězení". Odsekla jsem jí: "to tvrdíte vy!". Byla jsem na pokoji s dalšími holkami, každá jsme měla svůj odlišný problém a svoje démony. Když jsem tam byla první den narazila jsem na slečnu, která byla asi o tři roky mladší než já a byla tam už potřetí. Byla velmi moudrá. Bylo mi líto, že to všechno o čem mi vyprávěla postihlo zrovna ji. Zanedlouho přišla sestra, že je večerka. Rozestlali jsme si a zalezli do postelí. Když jsem věděla, že už všechny holky spí rozbrečela jsem se. Celou noc jsem nespala a usmyslela jsem si, že nebudu jíst. Další čtyři dny jsem nesnědla vůbec nic a nakonec mi můj psychiatr řekl, že mě propustí za pár dní domů. Nevím kolikátý den mého pobytu to bylo, ale přišla na náš pokoj nová slečna. Měla hnědé vlasy, brýle. Byla hubeňoučká. Pokaždé, když jsem na ní koukala záviděla jsem jí její postavu. Prostě princezna. Chtěla jsem být jako ona. Po týdnu mě propustili a já myslela, že je všechno zase v naprostém pořádku. Jak moc jsem se spletla. Venku jsem vydržela týden a pak jsem byla na oddělení vrácena po pokusu o sebevraždu. 
Když se na můj pobyt tam podívám teď zpětně zjišťuji, že to bylo vlastně nejkrásnější i nejhorší období v mém životě. Nedokáži vám to vysvětlit. Nějakých 20 dětí zavřených na jednom oddělení. Zní to hrozně, ale věřte mi, že není. Měli jsme přesně stanovený režim, který většinu z nás uklidňoval. Skoro nikdo se netajil s tím proč tam je. Nebylo proč. Mohli jsme si toho mezi sebou říci hodně protože jsme věděli, že tihle lidé nás neodsoudí. Našla jsem si tam svojí nejlepší kamarádku. Měla jsem ji ráda, mám ji ráda a budu ji mít ráda. Jsem moc ráda, že jsme pořád v kontaktu a navštěvujeme se. Když jsme zůstali na víkend v pokoji sami dvě vysedávali jsme na parapetu a koukali z okna. Povídali jsme si o všem možném. Obě dvě jsme studovali stejný obor. Pozorovali jsme vrtulníky, smáli jsme se. Byli to ty vzácné chvilky štěstí :) Mám ji ráda berušku moji!. 
Nakonec přidávám ještě náš denní režim, abyste si uměli představit, jak to na takovém místě chodí :) .
6:30- vážení (pondělí a čtvrtek) : V pondělí a ve čtvrtek nás vždy sestra vytáhla z postele se slovy,, vyčůrat a zvážit!".
2. 7:00- budíček : Rozsvítilo se vždy velké světlo a muselo se vstávat.
3. 7:15-rozcvička
4. 7:30- snídaně : Měli jsme na ni tak 20 minut. Většinou rohlíky s máslem a tučným sýrem nebo koblihy a přeslaz.kávu.
5. 8:00- léky
6. 8:15-vizita nebo vizita v kruhu : Většinou byla vizita na pokojích, přišli doktoři, zeptali se vás jak se máte avíc je nezajímalo. Vizita v kruhu vypadala tak, že jsme šli do hlavní místnosti, rozestavili židličky a ptali jsme se vzájemně na otázky. Spíš než vizitu mi to vždy připomnělo přehlídku místních trosek.
7. 8:30- 10:00- dop. škola Učivo ze základky. To mě, která byla ve druháku na střední bylo k ničemu :D
8. 10:00-svačina nemocniční hnusy (např. loupák a velký pribinák)
9. 10:30-12:00- škola nebo terapie V pondělí a ve čtvrtek byla skupinová terapie. V pondělí pro ppp a ve čtvrtek pro všechny. Na skupině pro ppp jsme probírali nějaký věci o jídle a blá blá. Musím uznat že to občas ale pomohlo. Na skupině pro všechny se ale probírali samé blbosti a pitomosti které nám byli úplně k ničemu.
10. 12:00-oběd Nemocniční hnus, porce jak pro armádu...
11. 13:00- školní družina nebo dílny Pokud jste si vybrali družinu, museli jste strávit odpoledne u takové strašné drbny (družinářky).Koukali jste na sama doma :D a nudili jste se. Pokud jste si vybrali dílnu,dělali jste tu jaká zrovna v ten den byla (keramická,kreativní apod.)
12. 15:00- svačina Suchý rohlík a skleničky mléka. Nejedla jsem to. Projistotu :D
13. 15:30- školní družina nebo návštěvy Každý den jsem se modlila aby přišla návštěva a já nemusela do družiny :D Navíc když mi přišla návštěva mohla jsem jít ven a doplnit trochu nikotinový deficit :D
14. 17:30-večeře To byli vždycky největší porce, celé pomazánkové máslo a 4 chleby k tomu nebyl problém a na závěr banán apod.
15. 19:00- 2. večeře -nutridrinky a bílkoviny a jogurt nebo puding
16. 20:00- večerka Zhasíná se a koukejte spát! :)
6:30- vážení (pondělí a čtvrtek) : V pondělí a ve čtvrtek nás vždy sestra vytáhla z postele se slovy,, vyčůrat a zvážit!".
2. 7:00- budíček : Rozsvítilo se vždy velké světlo a muselo se vstávat.
3. 7:15-rozcvička
4. 7:30- snídaně : Měli jsme na ni tak 20 minut. Většinou rohlíky s máslem a tučným sýrem nebo koblihy a přeslaz.kávu.
5. 8:00- léky
6. 8:15-vizita nebo vizita v kruhu : Většinou byla vizita na pokojích, přišli doktoři, zeptali se vás jak se máte avíc je nezajímalo. Vizita v kruhu vypadala tak, že jsme šli do hlavní místnosti, rozestavili židličky a ptali jsme se vzájemně na otázky. Spíš než vizitu mi to vždy připomnělo přehlídku místních trosek.
7. 8:30- 10:00- dop. škola Učivo ze základky. To mě, která byla ve druháku na střední bylo k ničemu :D
8. 10:00-svačina nemocniční hnusy (např. loupák a velký pribinák)
9. 10:30-12:00- škola nebo terapie V pondělí a ve čtvrtek byla skupinová terapie. V pondělí pro ppp a ve čtvrtek pro všechny. Na skupině pro ppp jsme probírali nějaký věci o jídle a blá blá. Musím uznat že to občas ale pomohlo. Na skupině pro všechny se ale probírali samé blbosti a pitomosti které nám byli úplně k ničemu.
10. 12:00-oběd Nemocniční hnus, porce jak pro armádu...
11. 13:00- školní družina nebo dílny Pokud jste si vybrali družinu, museli jste strávit odpoledne u takové strašné drbny (družinářky).Koukali jste na sama doma :D a nudili jste se. Pokud jste si vybrali dílnu,dělali jste tu jaká zrovna v ten den byla (keramická,kreativní apod.)
12. 15:00- svačina Suchý rohlík a skleničky mléka. Nejedla jsem to. Projistotu :D
13. 15:30- školní družina nebo návštěvy Každý den jsem se modlila aby přišla návštěva a já nemusela do družiny :D Navíc když mi přišla návštěva mohla jsem jít ven a doplnit trochu nikotinový deficit :D
14. 17:30-večeře To byli vždycky největší porce, celé pomazánkové máslo a 4 chleby k tomu nebyl problém a na závěr banán apod.
15. 19:00- 2. večeře -nutridrinky a bílkoviny a jogurt nebo puding
16. 20:00- večerka Zhasíná se a koukejte spát! :)
středa 22. dubna 2015
Co je normální?
Mám trochu krizi a tak jsem se rozhodla, dokopat se k tomu, abych napsala další článek. Co je vlastně normální? Každý na to máme jiný názor protože definice normálnosti prostě neexistuje. 
Hned první odpověď mě rozesmála. Můj nejlepší kamarád odepsal: Pod pojmem normální si představuji 50% populace - heterosexuály. A potom, že normální člověk je asi ten, který se dokáže přizpůsobit a je v rámci možností podobný jako ostatní. Člověk se do "vzorce" normální - nenormální prostě už rodí. Některým tento vzorec vyhovuje, jiným nikoli. Většina lidí je nucena se přizpůsobit. Další odpověď přišla od mé drahé: Být normální není normální a nic a nikdo není normální, můžeme se snažit být normální jak nejvíce chceme, ale jediné co tím dokážeme je, že budeme ještě víc nenormální než předtím. Další odpověď mi přinesla moje dobrá kamarádka: normální? Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Co je pro jednoho normální, to nemusí být normální pro ostatní. Myslím si, že normálnost jako taková neexistuje, ale když to vztáhneme k většině, tak je normální to, co ostatní považují za "běžné". Kamarád odepsal, že nikdo na světě není normální, je to těžké vysvětlit a ještě těžší napsat co se pod pojmem "normální" může všechno ukrývat. Jak to ukončit? Normální je podle mě to, co lidi považují za "zaběhnuté, běžné". Lidé se snaží být tak hrozně stejní, jen proto aby se aspoň přiblížili "normálnosti", že nikdo na světě vlastně není normální.. A to je na tom to nejsmutnější...
pátek 17. dubna 2015
Opravdový hlad...
To, že právě teď čtete tyto řádky, pravděpodobně znamená, že i vy prožíváte ne právě příjemné chvíle ve svém životě. Chvíle, kdy se vše točí okolo jídla. Kdy váha ukazuje, jaký bude den. Hladovění, přejídání (a) zvracení se stalo součástí vašeho dne. Každý den si nejspíš říkáte, že s „tím“ přestanete. Že se přestanete ničit, týrat své tělo. Za co vlastně? Proč vlastně? Přestat jen tak jednoduše nejde...
Přesto, že na vás tlačí okolí, přesto, že vy samy víte, že byste měly něco změnit, přesto všechno se nic nemění. Klasická terapie dlouhodobě nefunguje a vy si pomalu zvykáte na svůj odraz v zrcadle, na svoje nálady, na omezení ve vašem životě. Jako kdybyste byly loutkami, se kterými jiní hrají podivné divadelní představení. Jedla jsi? Co jsi jedla? Kdy jsi jedla? Kolik jsi toho snědla?… Otázky útočící ze všech stran… Co sn(m)ím a nes(m)ím?… Otázky vířící v hlavě…
Možná jen stále hledáte problém a řešení na špatném místě – v jídle
I KDYŽ SE NA PRVNÍ POHLED VŠE TOČÍ OKOLO JÍDLA, V JÍDLE NENÍ TEN PROBLÉM!
Ve skutečnosti jídlo pouze odvádí pozornost od hlubších problémů, se kterými se v životě potýkáte. Od vašich pocitů, hlubokých trápení a vnitřních strachů. Z toho, že jste jiné. Odlišné od ostatních. Že vnímáte věci, které ostatní nevidí nebo nechtějí vidět. Že dokážete číst mezi řádky a cítíte, když věci nejsou v pořádku. Že máte obrovský dar. Dar, který ale ostatní neoceňují. Nechtějí řešit rozpory ve svém chování, cítí se ohroženi vaším jednáním. Proto jste tento dar spolu s dalšími významnými aspekty sebe samé kdysi pohřbily hluboko v sobě a přizpůsobily se společnosti. Vyvinuly nesmírné úsilí ve snaze zapudit přirozenou intuici, ve snaze zapudit sebe samé.
Narušenými stravovacími návyky odsouváte a vytěsňujete své pocity hluboko ze svého vědomí. Popíráte svou bolest z osamění a nepochopení, z fyzického či psychického zneužívání, ze ztráty blízkých, z nenaplněných vztahů a promarněných příležitostí. Bolest z toho, že žijete v patriarchálním světě, který potlačuje vše, co je ženské. Ve světě, kde nejste přijímané takové, jaké ve skutečnosti jste…
Nakonec ale zjišťujete, že čím více se pokoušíte zříci svých pocitů, tím více získávají na síle a začínají váš život stravovat ve formě závislosti a obsesí. Ve vašem případě ve formě poruch příjmu potravy, kdy jediné, na co dokážete myslet, je jídlo. Veškerá vaše pozornost, veškerý váš čas je vyplněn jídlem nebo myšlenkami na jídlo. A ostatní problémy mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Jednoduše na ně nezbývá prostor.
Tím, že se zaměříte na svou váhu a vzhled, dáváte vašim problémům konkrétní podobu. Něco hmatatelného, něco, s čím můžete na „vědomé“ úrovni bojovat, co můžete na „vědomé“ úrovni samy ovlivňovat.
Co se však děje ve vašem podvědomí? Hladověním přestáváte cítit, co prožíváte. Své pocity zajídáte ohromným množstvím jídla, kterého se následně zbavujete, a tím se zároveň zbavujete myšlenek a napětí, které se ve vás nashromáždilo. Čím více se do toho zaplétáte, tím více váš vnitřní stres narůstá a vaše chování se stupňuje. To, co vám stačilo dříve, nyní nestačí.
Zdá se, že boj s váhou je jednodušší, než řešit skutečné problémy. Závislost vás vytrhuje z reality, poskytuje únikovou cestu ze skutečného světa. Přináší chvilkový stav opojení, euforie a rozkoše. Vše ostatní v tu chvíli ustupuje do pozadí. S ní máte pocit, že své emoce i život samotný máte pod kontrolou...
sobota 11. dubna 2015
A teď vážně...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)