Co dál? Nevím...

"Nech mě být!"
"Zbláznila ses?"
"Vůbec ne. Jen už mám plné zuby toho, jak čekám na něco, co se stejně jednou stane. Řekla bych, že už jsem všem otravovala život dost dlouho, ne?"
"Ale všichni dělají, co můžou aby tě udrželi naživu! Nemůžeš se jen tak zabít."
Najednou se předemnou rozbrečela, "Já vím. Nemůžu."
Chvíli mi to trvalo, ale pak mi to došlo. Ona už se o to pokusila.

Ahoj, takže nejdříve bych se chtěla omluvit za články, kterým jaksi schází diakritika. Jsem nucena již nějakou dobu psát z mpbilu a tak to tak prostě někdy vypadá.

A teď k meritu. Poslední dobou se toho na mě zase valí nějak moc. Je to bludný kruh - jídlo, rodina, škola, láska. Bohužel ani jednou z toho se mi vůbec nedaří dostat pod kontrolu.

JÍDLO - kapitola sama o sobě. Je to špatné. Nedaří se mi nějak normálně jíst, bohužel zjišťuji, že samotná to nezvládnu..

RODINA - hádky na denním pořádku. Ale kvůli takovým prkotinám. Jen chci aaby bylo v bytě čisto a dostanu vynadáno, proč tedy neuklidím sama. (Nevím, protože VY DVĚ se tady celý den válíte? Ale však já vím, vždyť je to vlastně v naprostém pořádku, když já jdu do školy, přijdu a uvařím vám, uklidím...)

ŠKOLA - další průšvih. Chtěla jsem se snažit a zládnout to, ale copak jsem mohla vědět, že se to všechno zas tak posere? (S prominutím)... Nemám šanci zvládat školu, protože můj mozek odmítá pracovat z nedostatku stravy. Nedivím se mu. Navíc se v té škole necítím vůbec dobře. Ty lidi a tak všechno... Ach jo..

LÁSKA - ano, každá se snažíme najít si toho svého božského. I já měla pocit, že jsem ho našla. Bohužel, čas ukazuje, že kamarádi jsou mu přednější. Snažila jsem se s tím něco udělat. Vysvětlit mu, co bychom mohli změnit aby měl náš vztah šanci gungovat. Mé prosby, ale vyslyšeny nebyli a tak, skoro po roce, bude asi konec...

ZDRAVÍ - anorexie mě zabíjí. Vím to, ale je tak těžké s tím něco udělat. Bojím se, co bude dál. Chvílemi si říkám, že to ještě zvládnu, ale pak... No, uvidíme.

Mějte se krásně,
Terezz

Jsou veci, ktere me chladnou nenechaji...

Ucitelky zavadi v cim dal vice predmetech tema poruchy prijmu potravy. Opravdu miluju, kdyz se na toto tema zacne vyjadrovat slecna, ktera neumui ani spravne vyslovit slovo anorexie a zacnou z ni padat takove blaboly! Nejhorsi na tom je ten pocit, kdy vite, jak to ve skutecnosti je, ale oni nevedi nic. A vy mate chut vykriknout, ze to co prave rekla, je blbost a rict jak to mq byt spravne, jelikoz jste se s tim setkali. Ale drzite hubu protoze nechcete aby to vedeli. Ale nejhorsi na tom je, ze kdyz se rekne anorexie, kazdy si vybavi vychrtlou divku z fotky, kterou videl nekde na internetu. Jenze takove holky potkate leda v nemocnici, kde bojuji o zivot. Takze... na cloveku nemusite PpP vubec poznat. Umime to skvele schovavat, opravdu. Umime predstirat, ze jsme snedli jidlo, ktere jsme meli na taliri a pritom jsme do sebe nedostali ani sousto. U teto nemoci jede fantasie na plne obratky, da se dokonce rici, ze pokud jde o jidlo jsme schopne vymyslet i tu nejsilenejsi vymluvu nebo napad, abychom se ho zbavili. Navic, holka, ktera zacne hubnout na 120kg se nikdy nemuze dostat na tak nizkou vahu jako holka, ktera zacala hubnout na 50kg. Neni to mozne, jeji telo by to nevydrzelo. Nebo clovek prozije tak silny metabolicky rozvrat, ze se mu uplne zastavi metabolismus a nezhubne uz ani kilo. Dalsi priklad-otoky zpusobene zadrzovanim vody, protoze divka zvraci a uziva nadmerne mnozstvi projimadel. Jasne, ze potom nevypaa jako vychrtlina, ale znamena to snad, ze nema PPP???
Jiste, ze ne.
A tak vas prosim, az budete priste zpracovavat nejaky referat, ci jen o urcite veci hovorit, tak se prosim zamyslete nad tim, co z vas vypadne.
Dekuji, Terezz

Docela slušný mozkový výlev...

Říká se, že zlé královny jsou jen princezny, které nikdy nebyli zachráněny. Naprosto s tímto tvrzením souhlasím. Žádný člověk se nerodí zlý. Zlo je v lidech vytvářeno... Vlastně se ani nedivím všem těm lidem, kteří ukončili svůj život mladí. Bráním se použití slovního výrazu "zemřít předčasně". Věřím, že nic jako brzká smrt není. Lidé umírají přesně ve chvíli, kdy mají a to i v případě, že se o život připravili sami. Začala jsem zhruba před rokem věřit, že se věci dějí z určitého důvodu a že jsou přesne tak, jak je to správné.
Sebevrahy jsem nikdy nedokázala odsuzovat a to i přesto, ze jsedost dlouhou dobu silně ovlivňovánaosobou která takovými lidmi silně pohrdala. Vždy s odporem tvrdil, že nechápe, proč se někteří lidé tak moc snaží těm nešťastným duším pomoci a celé hodiny je přemlouvají aby slezli z toho mostu na kterém stojí. "Je to hovadina. Když jsou blbí, tak ať skočí. Já bych je nechal. O pitomce míň" říkával zhnuseně. Jakoby v tu chvíli mluvil o nějakém hmyzu. O něčem ohavném. O něčem co si nezaslouží nic víc než zašlápnout. Nechápala jsem ho. Copak je tak těžké přijmout, že někteří lidé cítí natolik silnou bolest, že už s ní nechtějí dál žít a bojovat a je jedno jestli fyzickou či psychickou?
Řekněme si to narovinu. Tak docela normální jsem nikdy nebyla a ani nebudu. V mém životě se střídají dvě hlavní období. To, ve kterém se za své "nemoci" absolutně nestydím a naopak je beru jako přednosti a pak to, ve kterém jsem v depresích a s polštářem přitisknutým k hrudi a s rozmazaným makeupem, který by mi mohl závidět i Joker se smiřuji s tím, že budu jednou ve svěrací kazajce převezena do psychiatrické léčebny...
Strašně nenávidím, když se na veřejnosti projeví jakákoliv moje slabost. Nesnáším , když působím slabá. Nechci, aby mě lidé tak viděli. Nechci, aby mě litovali. Záleží mi na tom, co si o mě lidé myslí, i když jsou naprosto cizí. Pitomý vzorce chování! Je strašné jak moc fungují. A tak si nakonec v rámci svého zdlouhavého přemýšlení musím přiznat, že to z čeho mam ve skutečnosti strach jsem beztak jen já samotná. Bojím se sama sebe! No, nejsem magor? Mám strach ze svých slabostí a chyb a tak se raději snažím vyhýbat lidem, kteří by mohli na mé chyby upozornit...