Dětská psychiatrická klinika, oddělení 21

Na blogu mé nejlepší kamarádky jsem našla článek na toto téma. Tento článek jsem chtěla napsat už více než před měsícem, ale pořád jsem nevěděla jak ho napsat. Tak se o to alespoň pokusím :)

Ano, bohužel (nebo bohudík?) i toto místo patří do mé minulosti. V září 2013 jsem byla přijata na Psychiatrickou kliniku fakultní nemocnice v Brně. Strávila jsem tam pět týdnů. Na den kdy jsem tam nastupovala asi nikdy v životě nezapomenu. Nejdříve jsem musela projít přes chirurgii, následně krizové centrum a poté se rozhodlo, že si mě nechají na dětském psychiatrickém oddělení. Celý tenhle kolotoč obcházení doktorů trval tři hodiny. Podstoupila jsem přijímací vyšetření, teta a paní ze sociálky vyplnili přijímací papíry a bylo to. Byla jsem v pasti. Zabavili mi cigarety, zapalovač i nůžtičky na nehty. Dokonce i obyčejnou tužku, řekli, že je moc ořezaná :D. Bylo osm večer a sestra mě zavedla na pokoj, ukázala na postel, která měla být odteď moje a odešla. Jediné na co jsem ve svém zoufalství ještě našla sílu bylo si sednout a brečet. Po chvíli se vrátila sestra se slovy:"nebreč, tohle přece není vězení". Odsekla jsem jí: "to tvrdíte vy!". Byla jsem na pokoji s dalšími holkami, každá jsme měla svůj odlišný problém a svoje démony. Když jsem tam byla první den narazila jsem na slečnu, která byla asi o tři roky mladší než já a byla tam už potřetí. Byla velmi moudrá. Bylo mi líto, že to všechno o čem mi vyprávěla postihlo zrovna ji. Zanedlouho přišla sestra, že je večerka. Rozestlali jsme si a zalezli do postelí. Když jsem věděla, že už všechny holky spí rozbrečela jsem se. Celou noc jsem nespala a usmyslela jsem si, že nebudu jíst. Další čtyři dny jsem nesnědla vůbec nic a nakonec mi můj psychiatr řekl, že mě propustí za pár dní domů. Nevím kolikátý den mého pobytu to bylo, ale přišla na náš pokoj nová slečna. Měla hnědé vlasy, brýle. Byla hubeňoučká. Pokaždé, když jsem na ní koukala záviděla jsem jí její postavu. Prostě princezna. Chtěla jsem být jako ona. Po týdnu mě propustili a já myslela, že je všechno zase v naprostém pořádku. Jak moc jsem se spletla. Venku jsem vydržela týden a pak jsem byla na oddělení vrácena po pokusu o sebevraždu.

Když se na můj pobyt tam podívám teď zpětně zjišťuji, že to bylo vlastně nejkrásnější i nejhorší období v mém životě. Nedokáži vám to vysvětlit. Nějakých 20 dětí zavřených na jednom oddělení. Zní to hrozně, ale věřte mi, že není. Měli jsme přesně stanovený režim, který většinu z nás uklidňoval. Skoro nikdo se netajil s tím proč tam je. Nebylo proč. Mohli jsme si toho mezi sebou říci hodně protože jsme věděli, že tihle lidé nás neodsoudí. Našla jsem si tam svojí nejlepší kamarádku. Měla jsem ji ráda, mám ji ráda a budu ji mít ráda. Jsem moc ráda, že jsme pořád v kontaktu a navštěvujeme se. Když jsme zůstali na víkend v pokoji sami dvě vysedávali jsme na parapetu a koukali z okna. Povídali jsme si o všem možném. Obě dvě jsme studovali stejný obor. Pozorovali jsme vrtulníky, smáli jsme se. Byli to ty vzácné chvilky štěstí :) Mám ji ráda berušku moji!.

Nakonec přidávám ještě náš denní režim, abyste si uměli představit, jak to na takovém místě chodí :) .
6:30- vážení (pondělí a čtvrtek) : V pondělí a ve čtvrtek nás vždy sestra vytáhla z postele se slovy,, vyčůrat a zvážit!".
2. 7:00- budíček : Rozsvítilo se vždy velké světlo a muselo se vstávat.
3. 7:15-rozcvička
4. 7:30- snídaně : Měli jsme na ni tak 20 minut. Většinou rohlíky s máslem a tučným sýrem nebo koblihy a přeslaz.kávu.
5. 8:00- léky
6. 8:15-vizita nebo vizita v kruhu : Většinou byla vizita na pokojích, přišli doktoři, zeptali se vás jak se máte avíc je nezajímalo. Vizita v kruhu vypadala tak, že jsme šli do hlavní místnosti, rozestavili židličky a ptali jsme se vzájemně na otázky. Spíš než vizitu mi to vždy připomnělo přehlídku místních trosek.
7. 8:30- 10:00- dop. škola Učivo ze základky. To mě, která byla ve druháku na střední bylo k ničemu :D
8. 10:00-svačina nemocniční hnusy (např. loupák a velký pribinák)
9. 10:30-12:00- škola nebo terapie V pondělí a ve čtvrtek byla skupinová terapie. V pondělí pro ppp a ve čtvrtek pro všechny. Na skupině pro ppp jsme probírali nějaký věci o jídle a blá blá. Musím uznat že to občas ale pomohlo. Na skupině pro všechny se ale probírali samé blbosti a pitomosti které nám byli úplně k ničemu.
10. 12:00-oběd Nemocniční hnus, porce jak pro armádu...
11. 13:00- školní družina nebo dílny Pokud jste si vybrali družinu, museli jste strávit odpoledne u takové strašné drbny (družinářky).Koukali jste na sama doma :D a nudili jste se. Pokud jste si vybrali dílnu,dělali jste tu jaká zrovna v ten den byla (keramická,kreativní apod.)
12. 15:00- svačina Suchý rohlík a skleničky mléka. Nejedla jsem to. Projistotu :D
13. 15:30- školní družina nebo návštěvy Každý den jsem se modlila aby přišla návštěva a já nemusela do družiny :D Navíc když mi přišla návštěva mohla jsem jít ven a doplnit trochu nikotinový deficit :D
14. 17:30-večeře To byli vždycky největší porce, celé pomazánkové máslo a 4 chleby k tomu nebyl problém a na závěr banán apod.
15. 19:00- 2. večeře -nutridrinky a bílkoviny a jogurt nebo puding
16. 20:00- večerka Zhasíná se a koukejte spát! :)

Co je normální?

Mám trochu krizi a tak jsem se rozhodla, dokopat se k tomu, abych napsala další článek. Co je vlastně normální? Každý na to máme jiný názor protože definice normálnosti prostě neexistuje.

Hned první odpověď mě rozesmála. Můj nejlepší kamarád odepsal: Pod pojmem normální si představuji 50% populace - heterosexuály. A potom, že normální člověk je asi ten, který se dokáže přizpůsobit a je v rámci možností podobný jako ostatní. Člověk se do "vzorce" normální - nenormální prostě už rodí. Některým tento vzorec vyhovuje, jiným nikoli. Většina lidí je nucena se přizpůsobit. Další odpověď přišla od mé drahé: Být normální není normální a nic a nikdo není normální, můžeme se snažit být normální jak nejvíce chceme, ale jediné co tím dokážeme je, že budeme ještě víc nenormální než předtím. Další odpověď mi přinesla moje dobrá kamarádka: normální? Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Co je pro jednoho normální, to nemusí být normální pro ostatní. Myslím si, že normálnost jako taková neexistuje, ale když to vztáhneme k většině, tak je normální to, co ostatní považují za "běžné". Kamarád odepsal, že nikdo na světě není normální, je to těžké vysvětlit a ještě těžší napsat co se pod pojmem "normální" může všechno ukrývat. Jak to ukončit? Normální je podle mě to, co lidi považují za "zaběhnuté, běžné". Lidé se snaží být tak hrozně stejní, jen proto aby se aspoň přiblížili "normálnosti", že nikdo na světě vlastně není normální.. A to je na tom to nejsmutnější...

Opravdový hlad...

To, že právě teď čtete tyto řádky, pravděpodobně znamená, že i vy prožíváte ne právě příjemné chvíle ve svém životě. Chvíle, kdy se vše točí okolo jídla. Kdy váha ukazuje, jaký bude den. Hladovění, přejídání (a) zvracení se stalo součástí vašeho dne. Každý den si nejspíš říkáte, že s „tím“ přestanete. Že se přestanete ničit, týrat své tělo. Za co vlastně? Proč vlastně? Přestat jen tak jednoduše nejde...

Přesto, že na vás tlačí okolí, přesto, že vy samy víte, že byste měly něco změnit, přesto všechno se nic nemění. Klasická terapie dlouhodobě nefunguje a vy si pomalu zvykáte na svůj odraz v zrcadle, na svoje nálady, na omezení ve vašem životě. Jako kdybyste byly loutkami, se kterými jiní hrají podivné divadelní představení. Jedla jsi? Co jsi jedla? Kdy jsi jedla? Kolik jsi toho snědla?… Otázky útočící ze všech stran… Co sn(m)ím a nes(m)ím?… Otázky vířící v hlavě… Možná jen stále hledáte problém a řešení na špatném místě – v jídle I KDYŽ SE NA PRVNÍ POHLED VŠE TOČÍ OKOLO JÍDLA, V JÍDLE NENÍ TEN PROBLÉM!

Ve skutečnosti jídlo pouze odvádí pozornost od hlubších problémů, se kterými se v životě potýkáte. Od vašich pocitů, hlubokých trápení a vnitřních strachů. Z toho, že jste jiné. Odlišné od ostatních. Že vnímáte věci, které ostatní nevidí nebo nechtějí vidět. Že dokážete číst mezi řádky a cítíte, když věci nejsou v pořádku. Že máte obrovský dar. Dar, který ale ostatní neoceňují. Nechtějí řešit rozpory ve svém chování, cítí se ohroženi vaším jednáním. Proto jste tento dar spolu s dalšími významnými aspekty sebe samé kdysi pohřbily hluboko v sobě a přizpůsobily se společnosti. Vyvinuly nesmírné úsilí ve snaze zapudit přirozenou intuici, ve snaze zapudit sebe samé. Narušenými stravovacími návyky odsouváte a vytěsňujete své pocity hluboko ze svého vědomí. Popíráte svou bolest z osamění a nepochopení, z fyzického či psychického zneužívání, ze ztráty blízkých, z nenaplněných vztahů a promarněných příležitostí. Bolest z toho, že žijete v patriarchálním světě, který potlačuje vše, co je ženské. Ve světě, kde nejste přijímané takové, jaké ve skutečnosti jste… Nakonec ale zjišťujete, že čím více se pokoušíte zříci svých pocitů, tím více získávají na síle a začínají váš život stravovat ve formě závislosti a obsesí. Ve vašem případě ve formě poruch příjmu potravy, kdy jediné, na co dokážete myslet, je jídlo. Veškerá vaše pozornost, veškerý váš čas je vyplněn jídlem nebo myšlenkami na jídlo. A ostatní problémy mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Jednoduše na ně nezbývá prostor. Tím, že se zaměříte na svou váhu a vzhled, dáváte vašim problémům konkrétní podobu. Něco hmatatelného, něco, s čím můžete na „vědomé“ úrovni bojovat, co můžete na „vědomé“ úrovni samy ovlivňovat.

Co se však děje ve vašem podvědomí? Hladověním přestáváte cítit, co prožíváte. Své pocity zajídáte ohromným množstvím jídla, kterého se následně zbavujete, a tím se zároveň zbavujete myšlenek a napětí, které se ve vás nashromáždilo. Čím více se do toho zaplétáte, tím více váš vnitřní stres narůstá a vaše chování se stupňuje. To, co vám stačilo dříve, nyní nestačí. Zdá se, že boj s váhou je jednodušší, než řešit skutečné problémy. Závislost vás vytrhuje z reality, poskytuje únikovou cestu ze skutečného světa. Přináší chvilkový stav opojení, euforie a rozkoše. Vše ostatní v tu chvíli ustupuje do pozadí. S ní máte pocit, že své emoce i život samotný máte pod kontrolou...

A teď vážně...

Člověk musí za svůj život absolvovat tak velkou spoustu kokotin, že mu pak nezbývá čas na to, aby dělal něco, co kokotský není. Ale teď vážně, je pozoruhodné kolik toho dokáže člověk vytrpět a snést, a hádám, že ta kurva bolest nikdy neskončí. Máme jednoduchý problém, zůstat naživu ve společnosti beze smyslu a bez srdce - krutost číhá všude. Většina z nás prožije celý život v nejistotě a na hraně živoření. Mysl i duch by se z toho měli usoužit a zbláznit - a taky že ano.

Zůstat nad věcí uprostřed toho sračkobití je sice fajn, ale naprosto mimo realitu. Potřebujeme něco smysluplného. Co máme? Asi tak nic... Je to zvěrstvo takhle automaticky plýtvat časem a životy lidí. Chybí nám vedení, ale to je jaksi v nedohlednu. Přežíváme jen s notnou dávnou štěstí a kuráže, a to by utahalo i vola.

Mé uvažování...

Nevím, co to je být blázen. S určitostí však vím, že já blázen nejsem. Ne, já jsem jen zkrachovalý sebevrah.

Je super, když se potká sebevrah se sebevrahem (ideální je, když je jeden ženského a druhý mužského pohlaví) a povídají si o svých zpackaných pokusech u piva a najednou jim to přijde hrozně k smíchu, je to fakt k popukání, protože oni se opravdu chtěli zabít. Teď hraje rádio, na stolku leží krabička cigaret, pod nohama koberec a život je skoro i fajn, aspoň na okamžik...

Kdyby...

"Kdybych se měla ráda, tak se zabiju, ale jelikož se ráda nemám tak to neudělám, protože proč to ulehčovat něčemu, co nemám ráda?" - Trefná definice mé nejdražší :) Karolínka, Hedvika, Elvírka a Rozárka - to jsou nádherná jména. Vážně bych chtěla mít jednou krásnou blonďatou holčičku. Dívat se na něco co jsem úplně nezhatila nebo nezničila. Něco co jsem alespoň z části vytvořila. Přijde mi, že jsem vážně naivní, ale tato naivita mi dává tapetu štěstí do moře sraček ve kterých plavu. Všechno se dá ovlivnit. I láska. Neexistuje osud, existuje jen to, co si sami uděláme a udržíme takové jaké to je. Jsem si 100% jistá, že tomu co tu teď píšu se jednoho dne vysměju, ale jestli je to jen chvilková iluze, je krásná. I přes všechny sračky věřím, že jednou odmaturuji (HAHAHA), budu hrozně bohatá, mít velkou rodinu, velkého psa a půlkilometrovou zahradu. Jen nevím jestli moje uvažování je pořád ještě naivita nebo už debilita. Jednou budu šťastná. Krásná naivita. Upřímně lituji lidi co nemají ani špetku naivní fantasie o své budoucnosti. Vlastně vůbec nevím co bude dál. Jak to dál zvládnu, co se stane. Je to krásné a děsivé zároveň. Říkám si jestli někdy budu létat tak, že se vážně zabiju. Že to nebude jen ruka od krve, že to bude vážně můj konec. Konec všech těch sraček kolem mě. Skončilo by to všechno. Všechno v jednu chvíli. Už dávno jsem to přestala zvládat. Změnila jsem se a těžko to půjde vrátit zpátky. Zabte mě, prosím!!! Zabte mě, nebo mi zapalte cigaretu. Vím, že jsem si to způsobila já sama.

Minulost, přítomnost, budoucnost...

Jistě, mohla bych skočit z jedné z těch nemnoha vysokých budov, ale proč způsobovat rodičům ještě větší utrpení? Na smrt své dcery si nakonec zvyknou, ale na rozdrcenou lebku se asi zapomenout nedá. Výstřely, pády z výšky, oběšení. Nic z toho se nehodí k ženské přirozenosti. Ne, ženy si k sebevraždě volí mnohem romantičtější způsoby - podřežou si žíly nebo si vezmou nadměrnou dávku prášků na spaní. Opuštěné princezny a hollywoodské hvězdy jsou toho příkladem. Moje máma, kterou můj sebevražedný pokus úplně zdrtí, se z toho leknutí nakonec vzpamatuje a zase se mě bude vyptávat co vlastně chci v životě dělat, proč nejsem stejná jako ostatní, vždyť přece nic není tak složité, jak si myslím já. Jednoho dne mě ty věčně stejné řeči přestanou bavit a abych jí udělala radost tak se za nějakého toho muže vdám a budu si namlouvat, že ho miluji. Oba nakonec přijdeme na to, jak snít o společné budoucnosti, venkovském domku, o našich dětech a jejich budoucnosti. První rok se budeme často milovat, druhý rok už méně a počínaje třetím rokem budeme myslet na sex tak jednou za 14 dní a to pomyšlení se stane skutkem tak jednou za měsíc. A horší bude, že spolu skoro nebudeme mluvit. Já se budu snažit té situaci přizpůsobit a zjistit co dělám špatně, když on se o mě vůbec nezajímá a místo aby se mi věnoval, ustavičně mluví jen o svých kamarádech. Jakmile bude naše manželství zralé k rozchodu, tak otěhotním. Narodí se nám dítě a nějaký čas si zase budeme bližší, ale brzy bude zase všechno stejné jako dřív. Já pak začnu tloustnout. Začnu držet dietu a každý den a každý týden mě bude ničit zjištění, že přes veškerou snahu přibývám na váze. To pak budu brát ty zázračné pilulky proti depresi a po nocích lásky, které tak rychle utečou porodím další děti. Všem lidem budu říkat, že žiju jen pro své děti, ale ve skutečnosti to ony budou vyžadovat abych pro ně žila. Lidé nás budou považovat za šťastný pár a nikdo nebude tušit, kolik samoty, hořkosti a odříkání se skrývá za celým tím zdáním štěstí. Teprve, když si můj muž najde milenku, udělám možná scénu: budu vyhrožovat, že zabiju sebe, jeho, ji a začnu znovu přemýšlet nad sebevraždou. Ale to už budu stará a zbabělá. Budu mít dvě nebo tří děti, které budou potřebovat mou pomoc a já je budu muset vychovávat a připravovat je pro život. Nespáchám sebevraždu: udělám scénu, pohrozím, že odejdu i s dětmi. On se jako každý mužský zalekne, řekne, že mě miluje a že už se to nebude opakovat. Nikdy ho nenapadne, že kdybych se doopravdy rozhodla odejít, nezbylo by mi než se vrátit k rodičům, tam zůstat až do konce života a den ode dne poslouchat matčiny lamentace, že i přes některé chybičky to byl skvělý manžel, že jsem zahodila poslední šanci být šťastná a že naše děti rozvod určitě poznamená. Za dva nebo tři roky se v jeho životě objeví další žena. Buďto na to přijdu sama nebo mi to někdo řekne, ale tentorkát se budu tvářit, že o ničem nevím. Všechnu mou energii vyčerpá boj proti předešlé milence, nic mi z ní nezůstane, život je lepší přijímat takový jaký je a ne takový jak jsem si jej představovala. Máma měla pravdu. On bude ke mě pořád hodný, já budu dál pracovat v nemocnici, jíst sendviče na lavičce u divadla, číst knihy, které nikdy nedočtu a dívat se na pořady v televizi, které budou stejné i za 10, 20 nebo 50 let. Jenomže si budu připadat provinile, když budu ty sendviče jíst, protože budu tloustnout. A už nebudu chodit po barech, protože doma bude manžel chtít, abych se starala o děti. Od té doby nezbude než čekat, až děti vyrostou, každý den myslet na sebevraždu a neodvážit se jí spáchat. Jednoho krásného dne si uvědomím, že takový už je život, nedá se nic dělat. A se vším se smířím...