Co by, kdyby...

Včera jsem byla s kamarádkou v klubu. Popíjeli jsme, kouřili a já jsem se každou chvilku v mysli vzdalovala do určitých úvah. Do minulosti. S Terezkou jsme začali fantazírovat. Přemýšlela jsem jaké by to bylo, kdyby to tenkrát dopadlo všechno úplně jinak.

Byl listopad 2012 a já jsem byla přemístěna z Dětského domova k mamce. Tím začíná ovšem jiná kapitola. My se pojďme zaměřit na to co se vůbec nestalo, ale co se stát mohlo.
Moje nejdražší teta H. pro mě chtěla vždycky jenom to nejlepší. Jenže já v té době byla prostě roozjařený puberťák. Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí a že nikoho nepotřebuji a podobné kecy. Prostě období velkého vzdoru. Asi každý jsme si tím prošel.
Myslím, že kdybych tenkrát nebyla taková mohla jsem žít naprosto jiný život.

Občas si představuji jaké by to bylo. H. je moc hodná. Je to taková moje maminka, která je víc maminka než moje vlastní máma. Ano, přiznávám, je to složitější. Ve zkratce. Je to mamka, kterou jsem nikdy neměla. Tím ovšem nechci být nijak zlá na mojí vlastní maminku. To ona mě porodila a za to jsem jí vděčná. Bohužel od jisté doby prostě není mateřský typ. Má spoustu svých problémů. Po návratu k ní mi začali docela krušné chvilky, ale o tom teď mluvit nechci. Prostě a jednoduše. S mojí biologickou maminkou už jsme nikdy nedokázali navázat vztah maminka-dcera. Myslím, že jsme tak na úrovni kamarádek. Možná ani tam ne. Občas spolu vyjdeme, ale to je asi tak vše.
Kdyby tenkrát vyšla pěstounská péče, byla bych teď úplně někde jinde než jsem. Myslím, že bych neměla šanci spadnout do depresí, úzkostí ani do mentální anorexie. Jsem přesvědšená, že bych byla šťastná a neměla bych k žádné z psychických chorob předpoklady. Asi bych chodila s Terezkou do třídy. Příští rok bych maturovala. Měla bych okolo sebe bezkonfliktní prostředí. Určitě bych byla jiná. S Terkou by jsme chodili o víkendech pařit a byla bych i blízko lidem z Brna. Měla bych u sebe H., já vím, že jsem jí hodně ublížila. Nebyla jsem na ní v mém pubertálním rozladění moc přijemná ani hodná. Ale ona mi myslím, všchno odpustila. Jistě, do dneška na spoustu věcí vzpomínáme, když jezdím k ní na návštěvy. Ještě pořád jí mám co dovysvětlovat. Ona je pro mě velkým vzorem. Opravdu. A jednou, jednou bych chtěla být jako ona. Nekonečný optimista. Párkrát jsem jí zažila v situacích kdy jí tedy do smíchu nebylo. A veřte, že příjemné to nebylo. To potom doopravdy není ona. Mám jí strašně moc ráda. A jsem ráda za to, že s ní můžu trávit čas a že si k sobě pořád dokážeme najít cestičku. Jistě, tím, že nám to nevyšlo a vidíme se jednou za rok jsme už obě jiné, ale přitom pořád tak stejné..
Jak to zakončit? Jsem vděčná osudu, že nás dvě svedl dohromady. Opravdu.